Svatební úvahy

"Asi si budu muset vzít Vaška," překvapila mě nedávno cestou z družiny Anička. Moje sedmiletá sotvadoprvnítřídychodící Anička.

"Vaška? Jakýho Vaška?" nestačila jsem se divit.

"No od nás ze třídy! On mě miluje a pořád chce se mnou chodit a chce si dávat pusu."

Nějak jsem z té přemíry informací zapomněla jít, takže mě v pohodě dohnal loudající se Honzík a suše utrousil: "Kvůli Vaškovi se všude dávaly kamery." 

To mě teda probralo a v cukuletu jsem ty dva dohnala.

"Jaký kamery?!" poskočil mi hlas nezvykle vysoko.

"Ále," máchla ledabyle dcera rukou, "Vašek pořád zlobí, ničí věci a taky utíká, tak v družině instalovali kamery."

"A toho si chceš vzít? Tak na Vaška zapomeň!"

"Já si ho nechci vzít! Minule bouchnul Terezku pěstí do břicha a ona pak brečela. On si chce vzít mě a já už nevím, jak se ho mám zbavit." 

Hodná holka. Zatím dělá rozumná rozhodnutí. Ale já se musím na příště líp připravit. Kdybych jí Vaška tak striktně zakázala v patnácti, na truc s ním začne ty věci ničit taky :-)

Honzík si o citových problémech přišel popovídat pár dní potom.

"Víš, mami, Helenka mě milovala, ale už se se mnou rozešla a miluje Vojtu."

"Aha. A ty jí miluješ?" přešla jsem do jejich slangu.

"Ne, nemiluju."

"Tak je to vlastně v pohodě, ne?"

Jenže nebylo. Honzík o Helence vyprávěl každý den a taky začal do školky nosit svačinky.

"Proč zase chceš do školky Brumíka? Ty tam máš hlad?" vyptávala jsem se asi po týdnu.

"Ne, ale když Hele něco přinesu, tak potom miluje mě a ne Vojtu."

"Tys dával všechny ty dobroty Helence?" nevěřila jsem svým uším.

"No, aby mě milovala," obrátil ke mně ta bezelstná očička.

"Ale Honzíku, to od Hely není hezký, že tě miluje, jenom když něco přineseš!"

"Já se s ní asi rozejdu. Já mám ještě Sáru, Štěpánku a Janičku. Čtyři manželky asi nezvládnu..." pokýval hlavou náš rozumbrada.

"A víš, že čtyři manželky ani mít nemůžeš?" ujišťovala jsem se.

"A kolik jich můžu mít? Tři?"

"Né, jen jednu."

"Tak já si nechám Aničku, tu znám ze všech nejvíc," zakončil Honzík rozhovor a odběhl si hrát se sestrou.

Že si svou sestřičku opravdu nebude moct vzít, jsem si radši nechala na jindy. Dneska už bylo těch zklamání dost.

Moje zlatíčka a jejich první milostné problémy :-)

 

Jak to jde se střechou

Pomalu. Jak u nás taky jinak :-)

2. května přišel pán a začal sundávat staré tašky a latě a postupně odkryté části zakrývat fólií a novými latěmi. 

3. května nepřišel nikdo. 

4. května se zase na hodinku zastavil střechař a něco pošolíchal.

Potom byl víkend. Myslím, že v neděli u nás na chvíli byl.

A takhle postupně po hodince, dvou hodinkách denně či ob den probíhal minulý týden.

Pršelo jenom jednou. Bohužel když byly dole staré hřebenové tašky a asi pěticentimetrová skulina po celé délce střechy nebyla zakrytá...

V pátek konečně přivezli objednané tašky. Špatné tašky. Což jsme zjistili později.

Teď nám na zahradě stojí 8 palet střešních tašek, které jsme nechtěli, odvezou si je za 14 dní a dodací lhůta na ty správné tašky je 3-4 týdny. A do toho se příroda rozhodla, že je ten správný čas dohánět srážkový deficit. Prostě máme štěstí :-)

Bramac - střecha na celý život. Proto by nás asi dlouho štvalo, že jsme si původně vybrali jinou :-)

 

Jak mě vidí

Včera jsem ve školce dostala takovej záchvat smíchu, až mi tekly slzy. A důvod? Ten jsem si vyfotila.

Školka každý rok v květnu věnuje jeden týden pozornost maminkám. Děti pro nás vyrábí dárečky a přáníčka a paní učitelky s nimi ještě dělají projekt Moje maminka, který potom vystaví v šatně.

Minulý rok byl projekt o slovním popisu a tak zatímco ostatní maminky se o sobě dozvěděly, že jsou nejkrásnější a hodné a šikovné a často si s dětmi hrají, já jsem si přečetla: 

"Moje maminka je nemocná, protože musí dělat hodně práce. Asi má nějaký bacily, protože nám musí vařit pořád nějaký jídla. Tatínek jí nemůže pomoct, i když by rád. Prý to nejde, můj tatínek musí pracovat."

Moje naprosto přesná charakteristika, kde jsem se o sobě nedozvěděla vůbec nic. Navíc vaření nesnáším a kdykoli to jde, přenechávám zástěru a vařečku tatínkovi. Takže s tím časem u plotny to rozhodně tak horký nebude. Litovala jsem, že Anička byla nemocná se mnou. Ta by o mně určitě byla schopná říct něco hezkýho.

Ještě trochu hůř na tom byla maminka Vojtíka:

"Maminka má hnědé vlasy a na světě má nejvíc ráda cibuli. Nemá ráda mrkev a nemá ráda, když zlobím. A když zlobím, musím jíst mrkev taky. Tatínek je nejlepší na světě, protože umí kotrmelec. Má rád cibuli. No, my vlastně jíme doma jenom cibuli." :-)

Letos se paní učitelky rozhodly pojmout projekt Moje maminka výtvarně. A znovu jsem litovala, že se neúčastnila Áňa, protože potom bych nevypadala takhle:

Tentokrát už jsem se nemohla utěšovat, že je na tom některá maminka hůř. Byla jsem jednoznačně největší ježibaba :-)))

Střecha aneb Konečně se něco děje

Tak se zdá, že se věci začínají hýbat. Budeme mít novou střechu. Sice se ochudíme o veselé historky s žebříkem, ale zato nám nepoteče do baráku a vypadá to, že z půdy by mohl vzniknout další obytný prostor a ne jen skladiště věcí. Ale nechci to zakřiknout. U nás už to vypadalo na ledacos a výsledky se nakonec dost lišily :-)

Každopádně v pondělí nám postavili lešení a dneska přišli sundávat staré tašky. Což je ideální, protože večer se čekají bouřky s průtržemi... Tak snad ne u nás. 

Člověk by si skoro ani nevšiml, že se na baráku něco děje...

Ale ono se doopravdy děje :-)