čtvrtek 17. května 2018

Jak to jde se střechou

Pomalu. Jak u nás taky jinak :-)
2. května přišel pán a začal sundávat staré tašky a latě a postupně odkryté části zakrývat fólií a novými latěmi. 
3. května nepřišel nikdo. 
4. května se zase na hodinku zastavil střechař a něco pošolíchal.
Potom byl víkend. Myslím, že v neděli u nás na chvíli byl.
A takhle postupně po hodince, dvou hodinkách denně či ob den probíhal minulý týden.
Pršelo jenom jednou. Bohužel když byly dole staré hřebenové tašky a asi pěticentimetrová skulina po celé délce střechy nebyla zakrytá...
V pátek konečně přivezli objednané tašky. Špatné tašky. Což jsme zjistili později.
Teď nám na zahradě stojí 8 palet střešních tašek, které jsme nechtěli, odvezou si je za 14 dní a dodací lhůta na ty správné tašky je 3-4 týdny. A do toho se příroda rozhodla, že je ten správný čas dohánět srážkový deficit. Prostě máme štěstí :-)

Bramac - střecha na celý život. Proto by nás asi dlouho štvalo, že jsme si původně vybrali jinou :-)

 

pátek 4. května 2018

Jak mě vidí

Včera jsem ve školce dostala takovej záchvat smíchu, až mi tekly slzy. A důvod? Ten jsem si vyfotila.
Školka každý rok v květnu věnuje jeden týden pozornost maminkám. Děti pro nás vyrábí dárečky a přáníčka a paní učitelky s nimi ještě dělají projekt Moje maminka, který potom vystaví v šatně.
Minulý rok byl projekt o slovním popisu a tak zatímco ostatní maminky se o sobě dozvěděly, že jsou nejkrásnější a hodné a šikovné a často si s dětmi hrají, já jsem si přečetla: 
"Moje maminka je nemocná, protože musí dělat hodně práce. Asi má nějaký bacily, protože nám musí vařit pořád nějaký jídla. Tatínek jí nemůže pomoct, i když by rád. Prý to nejde, můj tatínek musí pracovat."
Moje naprosto přesná charakteristika, kde jsem se o sobě nedozvěděla vůbec nic. Navíc vaření nesnáším a kdykoli to jde, přenechávám zástěru a vařečku tatínkovi. Takže s tím časem u plotny to rozhodně tak horký nebude. Litovala jsem, že Anička byla nemocná se mnou. Ta by o mně určitě byla schopná říct něco hezkýho.
Ještě trochu hůř na tom byla maminka Vojtíka:
"Maminka má hnědé vlasy a na světě má nejvíc ráda cibuli. Nemá ráda mrkev a nemá ráda, když zlobím. A když zlobím, musím jíst mrkev taky. Tatínek je nejlepší na světě, protože umí kotrmelec. Má rád cibuli. No, my vlastně jíme doma jenom cibuli." :-)

Letos se paní učitelky rozhodly pojmout projekt Moje maminka výtvarně. A znovu jsem litovala, že se neúčastnila Áňa, protože potom bych nevypadala takhle:


Tentokrát už jsem se nemohla utěšovat, že je na tom některá maminka hůř. Byla jsem jednoznačně největší ježibaba :-)))

středa 2. května 2018

Střecha aneb Konečně se něco děje

Tak se zdá, že se věci začínají hýbat. Budeme mít novou střechu. Sice se ochudíme o veselé historky s žebříkem, ale zato nám nepoteče do baráku a vypadá to, že z půdy by mohl vzniknout další obytný prostor a ne jen skladiště věcí. Ale nechci to zakřiknout. U nás už to vypadalo na ledacos a výsledky se nakonec dost lišily :-)
Každopádně v pondělí nám postavili lešení a dneska přišli sundávat staré tašky. Což je ideální, protože večer se čekají bouřky s průtržemi... Tak snad ne u nás. 

Člověk by si skoro ani nevšiml, že se na baráku něco děje...

Ale ono se doopravdy děje :-)
 

sobota 14. dubna 2018

Další barevné odpoledne

Po zkušenostech s křídami jsem se poučila. Chce to nějakou míň špinící zábavu. Už jsem měla tip na pipasik.cz a jejich šablony. Viděla jsem na internetu jejich Ptáčky a říkala jsem si, že se dětem budou líbit. Ale když jsme společně procházeli jednotlivé šablony, nejvíc je zaujaly Dámy a pánové a představa, jak blbnou před foťákem. Tak jsme stříhali brýle a kníry a vybarvovali (to teda hlavně Anička) a lepili na špejle (taky dcera) a potom už řádili kvůli fotkám. A nikdo se u toho neušpinil :-)

Dva šílenci

Udržet Honzík směrem k fotografce dalo zabrat...

Buřinka se nikomu nechtěla vybarvovat, měli jsme ji vytisknout už černou

O některé rekvizity byla bitka a třeba takové brýle to odnesly rozpůlením :-)

Dej si tam tu kravatu pořádně!

Honzík by byl za drsňáka, kdyby jeho brýle nebyly oranžové :-)

Na závěr dva knírači
 

čtvrtek 12. dubna 2018

Barevné odpoledne

Dny jsou teď opravdu krásné a zahrada velká a hlavně po zimě zanedbaná a tak když chci vytáhnout ven děti, hned čichaj nějakou práci a stráášně se jim ven nechce. A to je do toho zahradničení ani nenutím, jen navrhuju, co by třeba mohly zvládnout, co by mi pomohlo a co by je mohlo bavit. Jenže nebaví. Možná dvě, tři minuty jo, ale pak už by to chtělo změnu a ne tu činnost dotáhnout do konce.
Takže se začnou nenápadně vytrácet zpátky do baráku, z čehož jsem nervózní já, protože je musím chodit kontrolovat, každou chvíli se ozve méně či více zoufalé "Mamí!" a já neudělám na té zahradě taky nic.
Je pravda, že Honzík se jako interiérové dítě profiloval od útlého mládí. Uměl sotva pět slov, ale jen jsme ho oblíkli a vystrčili před dveře, dvakrát se na zahradě otočil, půl minuty vesele běhal a potom za námi přišel a povídá: "Domu?" Případně dodal: "Ham-ham," že chce papat a venku už s ním žádná sranda nebyla. Jen řev.
Ale dneska to bylo jiné. Děti se ven těšily(!!!) a já měla hned optimismu na rozdávání a říkala jsem si, že konečně zvládnu ostříhat růže. Vypustila jsem potomky a psa, šla si pro nůžky a pilku a když jsem vysypávala z kyblíku první várku pichlavých větviček, přišel Honzík, že je venku nuda a že jde domu.
"Nuda. Tak si s něčím hrajte," pokoušela jsem se ho udržet mimo dům.
"Tady nic není," tvrdil chlapec otráveně.
Honem jsem se rozhlížela, s čím už si děti dlouho nehrály.
"Přineseme křídy a budete malovat chodník," navrhla jsem.
"Chodník?"
"No, ale musíte ho vybarvit celej. Jestli to teda zvládnete," malé pošťouchnutí vždycky zabere a děti tvrdily, že to samozřejmě zvládnou, už nejsou malý, a ať přinesu křídy. Hned se do kreslení zabraly a já měla konečně klid na ty růže.
"Mami, pojď se podívat!"
"Máte to krásný," chválila jsem už z dálky, ale jen do doby, než se ke mně Honzík obrátil čelem. On ty křídy po tom chodníku snad neroztíral jen rukama, ale podle toho, jak vypadal, musel při tvorbě používat i břicho a kolena a celá předloktí. Spolkla jsem nářky nad špinavým oblečením, ještě jednou je pochválila a šla rychle dodělat ty růže.
"Došly nám křídy," hlásila Anička za pár minut. Jasně, když s nima mažete od chodníku přes oblečení snad všechno. Naštěstí jsem stříhala poslední keř.
"Tak už to nechte, půjdete se vykoupat a dáme si něco k večeři."
Sklidila jsem nářadí, zahnala děti do koupelny a šla připravovat jídlo.
"Mami, pomož mi svlíknout kalhoty, já mám na rukách bláto."
"Jaký bláto, proboha?"
"Jak jsem si chtěl umejt ty křídy, tak se mi z toho udělalo bláto. Já ti to jdu ukázat."
"Nikam nechoď!!" Ale zařvala jsem pozdě. Chlapec si právě těma špinavejma hnátama otevřel bílé dveře a už se chystal opřít o zeď.
"Nešahej na tu zeď!" přešla jsem do histerické fistule, popadla vyjevené dítě a vrátila ho zpátky do koupelny, kde si předtím očividně na vaně zkoušel, kolik otisků rukou se vejde na přední okraj. Naprosto vytočená jsem z něj začala sundávat oblečení a mumlala jsem něco o tom, že kdyby si ty ruce utřel do těch špinavejch hadrů, vůbec by to nešlo poznat.
"Mami, ty nevíš, že se do oblečení nemáš utírat? Potom se to musí vyprat a vyžehlit. Akorát si přiděláváš práci," pokáral mě synek a já si při pohledu na opatlanou vanu a dveře pomyslela: Ještě, že mi ji nepřiděláváš ty! 

Tady jsme po prvním pochlubení - zhruba tak v půlce malířských výkonů
 

středa 11. dubna 2018

Zahrada se probouzí

A je to jízda rychlíkem. Co dnes kvetlo, zítra odkvétá, co včera pučelo, je dnes zelené. Sluníčko pálí jako v létě, pes hledá stín a funí vedrem. Děti lezou po stromech, studují brouky a další havěť a plácají bábovky z bláta. Už jsme vyndávali první třísku. Navečer se zapálí ohýnek a upečou buřty. Jaro je tu :-)

Honzík se právě zbavil čepice a snaží se nachytat bronz :-)

Ladoněk máme plný záhon

Před domem se žlutí petrklíče

Jinde už odkvétá, u nás konečně rozkvetl - zlatý déšť

Pomalu se zalisťují i všechny keře podél plotu

Líska už ztrácí jehnědy

 
I ten dům na modrém pozadí a zalitý sluncem vypadá o něco líp :-)

neděle 8. dubna 2018

Nový člen rodiny - Sunny

Naštěstí ne u nás - my už jsme rozmnožení dost :-)
Moje ségra včera dostala sotva dvouměsíční štěně labradora. Aby se s miminkem moc nenudila.
Ale ten tvoreček je úplně k sežrání. Musela jsem o něm napsat.
Asi nás to na tu Sicílii nakonec naláká :-) Hned, jakmile budu moct lítat.