pondělí 12. června 2017

Červnové tapetky

Člověk se ani nerozkouká a už je tu půlka června (a to ani nemluvím o tom, že se blíží půlka celého roku!). Takže tentokrát dost opožděně tapetky.

Moje oblíbená Caro a otisk hrnku s kávou

Dovolená volá na tapetce, kterou najdete tady

RedStamp má rozzářenou červnovou :-)

Z okýnka letadla - optikou kaleidoskopu - hledejte tu
 

středa 31. května 2017

Co ztropila Gába

Dnes je první den zbytku mého života, pomyslela jsem si s úsměvem. Jedna etapa je pryč a přichází nová. Co mi asi přinese? Byla sobota ráno a já zrovna vyšla na zahradu ještě v noční košili. Ptáci si prozpěvovali, sluníčko zatím nemělo takovou sílu, ale už hezky hřálo. Idylka. Měla jsem za sebou poslední den v práci a před sebou volný víkend, než mi v pondělí začne kolotoč běhání po úřadech.
"Gábo!" Čekala jsem, ze které strany se na mě přiřítí ten náš buldozer. Nic. "Gábino!!!" Zařvala jsem už razantněji.  Před chvílí se tu rozvalovala na sluníčku a kde je teď?
"Paní Řiháčková?" 
Neměla jsem chuť sousedce znovu vysvětlovat, že přestože jsem vdaná, příjmení manžela jsem si nevzala a nechala jsem si svoje. 
"Ano?" odpověděla jsem směrem, kde jsem tušila, že stojí. Za hustým křovím ji nebylo vidět.
"Gábinka byla zase u nás, tak jsem ji vyhodila brankou. Teď čekám, kdy ji začnete hledat, abych vám to mohla říct."
Ježiš, Gába běhá po ulici, snad nikam nezdrhla.
"Děkuju," zavolala jsem přes rameno a pospíchala se převlíknout, abych psa co nejrychleji našla.
"No, a byla bych manželovi opravdu vděčná, kdyby s tím plotem už konečně něco udělal! Vždyť já tu mám slepice a ..." víc jsem neslyšela, vlítla jsem do baráku, hodila na sebe kalhoty a triko a vyběhla jsem Gábu hledat.
Ta potvora si tentokrát na útěk nevybrala ani pravé, ani levé sousedy, ale ty zadní. Takže jsem musela obejít několik domů, abych se dostala do uličky ke hřišti, kam sousedka Gábu vypustila. Snažila jsem se volat přívětivě, aby se mi vůbec povedlo ji chytit. Když si Gába myslí, že dostane vynadáno, nebo bude dokonce potrestaná, nepřiblíží se ke mně ani náhodou. 
"Gábinko! Gábi!" volala jsem sladce a zabralo to. Ta stříbrná mrcha se objevila, tlamu od ucha k uchu, naprosto spokojená, jak krásně se po ránu proběhla. Dokonce si nechala nasadit obojek a mohly jsme jít domů. 
Volný víkend tím pádem pomalu dostával obrysy. Program na dopoledne byl jasný. Něco udělat s plotem. Provizorně, než ho budeme na podzim dělat pořádně. Chtěli jsme sice už na jaře, ale plánů by u nás bylo... Jen realizace vázne. Proklestili jsme se k únikovému poli a zjistili, že pletivo je tam úplně rezavé a navíc pěkně ohnuté k sousedům, jak se přes něj Gába drápala. To bude chtít vyměnit. Trochu víc práce, než jsme si původně mysleli. 
Honza si u souseda půjčil auto s koulí, zapřáhl vozík a jel do stavebnin pro pletivo. Vrátil se s dvěma kusy kari sítě, která podle něj vypadala mnohem pevněji než pletivo a přes kterou se pes jen tak nedostane. Chtěl dát jednu síť dozadu a druhou k pravým sousedům, protože tam máme vytipované další pole, kudy nám Gába utíká. Nicméně buď špatně měřil, nebo neměřil vůbec a síť byla sice dost vysoká, ale ne dost dlouhá. No nic, budeme muset použít obě dozadu. Jen si musíme udělat místo, abychom se k plotu pořádně dostali.
Honza začal ruční pilkou prořezávat přerostlý jasmín, Anička se chtěla taky zapojit, tak tahala odřezané větve na hromadu. Teplota se pomalu vyšplhala na hezkých třicet stupňů. Po čtvrt hodině a propoceném triku Honza usoudil, že s ruční pilkou daleko nedojde a šel si pro motorovku. Půlka jasmínu vzala za své, na trávě ležely obrovské hromady pomalu uvadajících větví, ale konečně se dalo projít k plotu. Naše dítě to mezitím přestalo bavit a práce byla jen na nás.
Občerstvili jsme se, naobědvali (ano, dopolední akce přecházela v odpolední) a šli se k plotu kouknout. Jen nám bylo divné, že jdeme docela dost do kopce. Asi je tu slušná vrstva spadaného listí a jehličí. Chyba. Listí a jehličí tam sice bylo, ale většinu kopečku tvořilo rumiště. Předchozí majitelé sem museli vyvážet stavební suť a ta pak hezky zmizela pod vrstvou hlíny a tlejícího listí. 
Ach jo, přivezli jsme kolečko, vykopávali kameny, cihly, střešní tašky i poměrně velké kusy pískovce a odváželi to všechno pryč. Kolečko po kolečku po kolečku po kolečku po kolečku. Pět koleček jsme vyvezli. 
Teplota se šplhala k pětatřicítce, sluníčko pražilo, tak nějak jsem si ten volný víkend představovala. Že bude nádherně. Ale že budu dělat pomocného dělníka při stavbě plotu mě nenapadlo.
Kameny byly pryč a došlo na biologický odpad. Zetlelé i čerstvé listí, hlína, jehličí, větvičky a hlavně strašně moc šišek naplnilo osm koleček a já už sotva pletla nohama. Nechápu, proč jsme si toho psa pořizovali.
Kvůli krátkému pletivu jsme museli doprostřed pole přidat kůl, ke kterému jsme chtěli obě části kari sítě připevnit. No jo, přidat kůl. To se lehko řekne, když má přes dva metry a musí se zatlouct. Honza si přinesl židli a palici a já kůl držela.
Bum, bum, bum. 
"Nehejbej mi s tím!" Já byla ráda, že udržím rovně sebe, natož kůl.
Bum, bum, bum.
"Hele, radši se víc sehni, já se bojím, že tě tou palicí praštím." Toho jsem se bála celou dobu, když jsem viděla, že i Honza už toho má plný kecky, ale říkala jsem si, že to má pod kotrolou.
Bum, bum, bum.
"Mně se zdá, že to nikam neleze." Vyndali jsme tedy kůl, odtsranili zapomenutý kámen, který nám to blokoval, Honza rovnou vykopal jámu, kůl do ní ještě trochu zatloukl, potom jámu vyplnil sutí (správně, museli jsme si trochu sutě zase přivézt zpátky) a hlínou, udupal a vypadalo to, že když se plotu nebude nikdo zbytečně dotýkat, kůl vydrží.
Sice jsme už byli skoro uvaření, ale plot pořád ještě nestál. Naštěstí se nám ty kari sítě povedly přichytit docela rychle a bylo nám fuk, že jsou hooodně průhledný a že když jsme vykáceli půlku jasmínu, budeme mít nerušený výhled na sousedčin kompost a slepice. Jo, ještě ten jasmín. Při pohledu na hromady větví se mi chtělo brečet.
"To zlikvidujem zítra," rozhodl manžel a já se snad poprvé za odpoledne usmála.
"Když už jsme si udělali hezkou sobotu, proč si taky trochu nezařádit v neděli, viď?"


čtvrtek 25. května 2017

Chystá se rozlučka

Dnes jdu naposledy do práce. Nečekala jsem, že to bude tak těžké. Budou mi chybět holky. Moje kolegyně. Je to trochu podobné, jako když člověk končí školu. Nechává za sebou lidi, se kterými trávil podstatnou část dne. Řešily jsme spolu práci i osobní život, smály se, až nás bolela břicha i tváře a z očí nám tekly slzy, ukazovaly si fotky, pouštěly si oblíbenou hudbu, nosily si dobroty, slavily spolu narozeniny i svátky, no a do toho všeho jsme stihly i pracovat :-)
A protože je mi jasné, že pro mě na rozloučenou chystají nějaké překvapení, rozhodla jsem se je taky překvapit. Takže jsem konečně (už jsem to chtěla udělat dávno) objednala něco od Jany Grešákové a těším se, jak budou holky koukat. 
A doufám, že nebudeme moc bulet :-) 

4 toaletky - jsem zvědavá, která si vylosuje kterou :-)
S Aničkou jsme pomalovaly velké obálky a dámy si budou tahat, když se jim bude víc líbit jiná, mohou si je mezi sebou vyměnit...
 

pátek 19. května 2017

Když mě chce ségra naštvat...

Moje drahá sestřička bydlí od října na Sicílii. Miluje moře a teplo a líbí se jí jižanský typ mužů a prostě je teď tam, kde chtěla vždycky být a vypadá to, že je tam spokojená. Strašně jí to přeju. Jen mě zlobí, že mě ráda škádlí. Fotkami. Zásobuje mě fotkami pláže, přírody, modré oblohy se sluníčkem, všelijakých mořských potvůrek na talíři, dobrůtek v kornoutku a když mě chce opravdu vytočit, posílá mi jednu památku za druhou. Na památky já trpím. Oželela bych moře i zmrzlinu, hlavně kdybych viděla všechny palermské kostely a paláce.
Teď je i v Čechách konečně teplo, ale když tu v dubnu ještě sem tam poletoval sníh a mně přišlo video s opalovačkou z pláže...
Snažím se jí trápit fotkami sněhu a deště a černé zakaboněné oblohy, ale nejspíš to nemá moc valný efekt. Přestěhovat se zpátky se totiž ségra zatím nechystá :-)

Není to krása?
Když ráno vyběhne z domu...

Moře - co dodat?
Asi se sem budeme muset podívat :-)
 

pondělí 15. května 2017

Den otevřených domů - Open house 2017

Vždycky, když se někam chystám sama, začne můj drahý manžel (a nikdy by to nepřiznal a nejspíš si to o sobě ani nemyslí) trochu panikařit. Jak jenom na těch několik hodin, kdy není máma doma, zabaví ty naše přírodní katastrofy? Osvědčil se mu trik s babičkami. Ozve se buď svojí nebo mojí mamince a předstíraje stesk (dlouho jsme se neviděli), případně citově vydíraje (děti se na vás ptaly, kdy u vás vlastně naposledy byly?) snaží se podělit o svou zodpovědnost při hlídání potomků.
Tentokrát mu to nevyšlo. Jedna babička na dovolené, druhá v práci a maminka si naplánovala sobotu v Praze, že bude SAMA(!) procházet jindy nepřístupné baráky a odpočine si od všeho a od všech. Co teď? Ještě máme kamarády s dětmi. Zavoláme, domluvíme se, že by tvoje manželka taky radši courala po Praze? Nevadí. Pošleme holky spolu. Aspoň nebude nikdo hlídat, jak hlídáme.
Tak tedy manželky společně vyrazily. Ta, která chtěla mít po delší době jeden den jen sama pro sebe, i ta, kterou by ani nenapadlo na nějakou podobnou akci jít. A musím říct, že se nám sobota vydařila. Já měla někoho na povídání ve frontách před jednotlivými budovami a na sdílení dojmů z prohlídek a za Álu nemůžu mluvit, ale myslím, že viděla místa, na která by normálně nezavítala, a že se jí to putování po zajímavých pražských objektech líbilo.
Stihly jsme teda jen tři, ale jako třešničku na dortu jsme si daly Adolfa Borna v Museu Kampa. A kdybysme už nebyly stařenky a nezačaly nás bolet nohy a záda, tak po Praze chodíme do večera a druhý den znovu. Jen netuším, jak by to přežili tatínkové. A co teprve děti! :-) 

Začaly jsme Invalidovnou

Není v úplně dobrém stavu, ale některé části už jsou opravené

Dvůr plný původních platanů

Hned za rohem nás čekal Národní dům v Karlíně - sídlo Českého rozhlasu Regina a Region

Do vysílání jsme se nedostaly :-)

Ale viděly jsme údajně nejtišší místnost v Praze - chráněnou od jakýchkoli vnějších zvuků a i od ozvěny

Národní dům zezadu

Kramářova vila - nečekala jsem, že tu bude tak krátká fronta (a za chvíli taky nebyla, jen jsme asi měly štěstí :-))

Viděly jsme i část interiérů

V pracovně Karla Kramáře visí portrét jeho krásné manželky Naděždy

I toalety tu vypadají velmi dobře

Z tohoto balkónku se naskýtá nádherný výhled ...

...  přes malostranské střechy na Vltavu a její mosty
 

pondělí 8. května 2017

Rozkvetlé tapety na květen

Venku už to místy jaro připomíná, za okny nám začíná kvést šeřík a za pár dní rozvijí své květy i azalky, tak bude na čase vyzdobit jarně i počítač a telefon. Můžete vybírat :-)

Mě nejvíc oslovila tapetka z RedStamp
Rozkvetlý máj na Every Tuesday

Rozjásanost květů je utlumena temnější barevností. Najdete tady

By Dawn Nicole nechává květy obrůst celý nápis

Oh so lovely blog pojal jarní louku abstraktně

sobota 6. května 2017

Zahradničíme

Vždycky, když to jen trochu jde. To znamená, když je aspoň 10 nad nulou, když nejsme zrovna nemocní, když nemusíme být v práci a ve školce, když na chvíli přestane pršet a když na to máme chuť :-)
A když se zadaří, rozdělíme práci i návštěvám nebo dětem. Honzík se k tomu zatím moc nemá, ale Anička chce pomáhat pořád. Tak třeba dneska sázela kytičky do truhlíků...

Slečna už má i svoje zahradnické rukavice...

A zatím ji to baví :-)